Můj dům – můj hrad, ven na výlety

Zajímavou a trochu netradiční sezónu mají za sebou v 1. A třídě fotbalisté FC 05 Zavidov, kteří neměli starosti se záchranou. Pohybovali se ve středu tabulky. Vybojovali 42 body, což je nejvíce v historii klubu v této soutěži, ale pouze jeden bod přivezli ze hřišť soupeřů. Plných 41 získali na vlastním stadionu, kde prohráli pouze jeden duel. Hodnocení poskytl loučící se trenér Jaroslav Hamouz.

* Jardo, jak by se dala zhodnotit celá sezóna?
Když sezónu shrneme, tak celý soutěžní ročník probíhal v sinusoidách. Jeden týden nahoře, což byly domácí zápasy, a druhý týden dole, když jsme vyjeli ven. Neměli jsme však problémy se záchranou soutěže a šest kol před koncem bylo jasné, že I. A třída zůstane v Zavidovu i pro nadcházející ročník. Získali jsme 42 body, což je nejvíce v historii klubu v I. A třídě, takže sezónu musíme hodnotit pozitivně. Skončili jsme na 11. místě, což je také nejlepší umístění. Zde jsem tajně doufal, že bychom mohli být do desítky, ale na devátou příčku nám chyběly tři body a na desátou příčku nám chybělo lepší celkové skóre.

* Zmínil jsi zavidovské sinusoidy. Není to trochu paradox, že doma tým dokáže vládnout a boduje, ale vyjede ven a z patnácti zápasů získá pouze jeden bod, a to hned v prvním kole soutěže v Mníšku?
Kdo je v této problematice zainteresovaný a zná souvislosti a podrobnosti, tak pro něj to takové překvapení není. Těm neznalým věci se stačí podívat, v jakých sestavách jsme hráli doma a v jakých venku. Tam najdeme jádro pudla. Doma jsme se scházeli a na vlastním hřišti jsme byli schopni porazit kohokoliv, což se také stalo. Jediná prohra přišla s vítězem soutěže Spartakem Příbram (1:2), a to ještě byla hodně nešťastná porážka a já tento duel beru jako naše morální vítězství, protože jsme si prohrát nezasloužili. Když jsme ale vyjeli ven, tak to bylo o něčem jiném. Řada hráčů se na to vykašlala. Byť jsme samozřejmě i některé venkovní zápasy odehráli ve slušné sestavě, ale srazily nás do kolen individuální chyby, které soupeř nemilosrdně potrestal. To už ale bylo v době, kdy na hráčích ležel ten balvan tlaku, že venku půl roku nebodovali. Chtěli to změnit, ale hlava ve sportu je základním faktorem úspěchu a neúspěchu. Doma naše sebevědomí bylo velice vysoké, navíc nás podporovali skvělí fanoušci. Venku si kluci díky narůstajícím prohrám tolik nevěřili a nedokázali to zlomit. Když se podíváš na tabulku a jenom kdybychom přivezli za celý ročník z venkovních hřišť ještě o šest bodů více, tak jsme skončili sedmí, a to by byl velký úspěch, ke kterému nebylo daleko.

* Co probíhá v hlavě trenérovi během těchto period, když ví, že ty notorické venkovní absentéry nemůže vyhodit, protože by za chvilku neměl s kým hrát? 
Je to přesně tak, jak říkáš. Jsi v začarovaném kruhu. Když jsme měli jet ven, tak už jsem od středy dostával různé omluvenky a musel si připravovat tým, jak jen to šlo, abychom byli schopni zápas odehrát. Je to hodně nepříjemná situace a nedokážu na to, proč se to stávalo, odpovědět. S klukama jsem mluvil. Řešil to, ale jako bych házel hrách na zeď. Nic se nezměnilo. Oni to odkývali. Slíbili, ale jak se říká, slibem nezarmoutíš, ale stejně si to udělali podle svého pohodlí. Do hlav některých kluků jsem prostě neproniknul. Přitom řada omluv, a mám jich plný telefon, byla směšných a přímo trapných, ale dělat toho moc nemůžeš. Přitom se jednalo o mladé hráče. Ti starší, kteří mají rodiny a děti, a přišli by, že nemohou jet, tak tam bych to pochopil, ale právě ti, byli na každém zápase. Ať to byl Vláďa Beneš nebo Jarda Kukla, ten dokonce jezdil ven, i když věděl, že chytat bude Aleš Kraus. Jarda neměl problém mu jet přikrýt záda. Ti starší jsou vychovaní, že hrají kolektivní sport se vším všudy. Někteří mladí ale takový vztah a úctu ke kolektivu a spoluhráčům neměli, ale to asi není problém jenom Zavidova, ale i jiných mužstev. Problém je, že nemáš široký kádr, kde tlačí jeden na druhého. Hráči vesměs vědí, že hrát budou a na to hřeší.

* Když se vrátíme do zimní přípravy a jarní části. Jak jsi byl spokojen? 
Oproti loňské zimní přípravě, jsem byl s tou letošní spokojený. Jak po tréninkové stránce, tak po té herní. Tak se nám nepovedl pouze poločas se Slaným, kdy jsme dostali sedm gólů, ale proto, že řada hráčů přišla přímo po maturitním plesu. Jinak příprava byla pestrá a dokázali jsme si poradit. Asi tři, čtyři tréninkové jednotky jsme zvládli na dětském hřišti vedle školky Ymca, kde kluci dostali pořádně zabrat na upravené a osvětlené ploše.
Co se týče jarní části, tak se zimní příprava do soutěže promítla. Ani jeden celek nás fyzicky nepřejel. O zápasech venku už jsem se zmínil a doma jsme byli svým pánem. K nám se nejezdilo lehce a všechny týmy to věděly. Třeba druhé postupující Nespeky u nás dostaly 3:0 a jely domů. Stejně tak dopadla většina ostatních mužstev. Asi největší lahůdkou pro diváky, už tolik ne pro mě, byl zápas s Vraným, kdy soupeř v 93. minutě za stavu 4:3 neproměnil penaltu, kterou udělal Aleš Kraus, ale následně si ji i chytil. Opět se vracíme k psychice. Doma jsme byli úplně jiní než venku. Byť se nám třeba herně nedařilo, tak jsme vůli a sebevědomím dokázali zápas dotáhnout k vítězství. Střelecky nám to tam padalo. Doma jsme pouze v zápase se Spartakem Příbram pouze jednou skórovali. Ve zbylých duelech jsme se trefili nejméně dvakrát. Ven ale jako bychom tyto vlastnosti zapomněli vzít s sebou a neskutečně jsme se trápili i se střílením branek.

* Jsi jeden z mála trenérů, který skoro pravidelně střídal brankáře. Co tě k tomu vedlo? 
O tom, že Jarda Kukla je vynikajícím brankáře, se nemá cenu bavit, ale Aleš Kraus je budoucnost Zavidova. Proto to bylo ideální spojení, že se Aleš od Jardy mohl učit a nejlepší škola je praxe. Co je platné, že se bude učit na tréninku, když zápas je o něčem jiném. Mladý brankář musí na hřiště, aby získal zkušenosti, proto jsme je kluky prostřídali a oba vždy věděli včas, kdo bude o víkendu chytat, a myslím, že to fungovalo velice dobře.

* Chtěl bys některé hráče pochválit a naopak říct, ty, kteří tě zklamali? 
Zklamání bylo hodně, ale soudný hráč se v mé větě najdou. Pochválit bych chtěl všechny spolehlivé kluky, kteří neměli problém hrát doma i venku. Naopak velkou zlobu mám na ty nespolehlivé. Tím je řečeno všechno. Zvláštní pochvalu zaslouží Kuba Jančařík, který má zdravotní handicap, ale co on obětuje fotbalu, to musím smeknout. Takových lidí si moc vážím.

* Dnes už je veřejným tajemstvím, že na lavičce Zavidova po pěti letech končíš. Co tě k tomu vedlo? 
Už na podzim jsem dostal nabídku z SK Kladno, abych šel trénovat extraligové mladší žáky, kam vozím i svého syna. Už jsem byl prakticky rozhodnutý, že ji budu akceptovat, ale po rozhovoru s vedením Zavidova a zkušenými hráči jsme se i s vedením SK Kladno domluvili, že jaro dotáhnu ještě v Zavidově. Bylo to krásných pět let, kde jsme zažili dva postupy. Cizí hráče trénuji skoro dvacet let a teď přišel čas, abych své zkušenosti předal svému synovi a trochu dohlédl a podpořil ho v jeho fotbalové cestě. Tým Zavidova od léta přebírá Bedřich Koch, kterému přeji mnoho úspěchů. -tělo-